Vodopád, přistání a Silvestr na Lomboku

...
Ujeto 18 km, nastoupáno 80 m.

Za komodskymi draky

...

Day off 2 + nalodění

...
Ujeto 12 km, převýšení 120 m

Day off (Labuan Bajo)

Ráno se nemuselo vstávat. Nemuselo se vůbec nic. Jen vstát na snidani, která končila v 10, ale dali jsme to. Resortik je velmi příjemný, malé domečky a bungalovy jsou propojené dřevěnými lávkami, včetně cesty do restaurace a na pláž. Spíše to vypadá, jako když bydlíme v zahradě. Příjemné stinné tropické dopoledne se překulilo k poledni, bylo jen pokažené tím, že Markéta šlápla na protější pláži na nějaký ostrý korál, což ji způsobilo nepříjemnou krvácející ranku. Narkózy při ošetření naštěstí nebylo třeba.
Nakonec jsme se před obědem vykopali k výjezdu do městečka Labuan Bajo. Turistika tu žije, hlavně potápění, přesto svoje světle časy má městečko před sebou., ještě čeká na zbohatnuti. Chtěl jsem ověřit naší loď na zítra, cestovku jsme našli snadno nedaleko přístavu. A bukovani bylo OK. Hned naproti cestovce byl Mama warung, který se chlubil domácí indonéskou kuchyní. Nejspíš nechal, oběd určitě patřil mezi ty nejlepší, co jsme tu měli. A tím průzkum skončil. Vrátili jsme se do resortu a pokračovali v dopolední činnosti, jen jsme ještě stihli sehrát partii go.
Večer přišel nějak rychle, pod střechu restaurace nás zahnal opravdu prudký plavák. Pod střechou jsme pokonverzovali s dorazivsimi Dany, upili něco araku a byl čas jít spát.
Ujeto 10 cyklm, nastoupáno 240 m

Z Rutengu do Labuan Bajo. Konečně moře!

Den vypadal velmi nadějně. Sjezd o téměř 1000 výškových metrů, pohoda, a pak už motorizovaný dojezd. Nejprve jsme po snídani hledali na okraji města domorodou ves Ruteng Po'o, ale bez úspěchu. Nakonec se to podařilo Jardovi a Katce, kteří vyrazili chvíli po nás. Ale prý to byly jen dva kuželovite domečky, nic moc. Jo ještě ke včerejšku, na té poledni pauze jsme sehnali bezkonkurenčně nejlepší arak, lahodné chuti a bez "ocasu". Koupili jsme ho tři petky. Jednu Jarda vylil cestou, druhá padla večer a ráno potvrdilo její kvalitu, tzn čistá hlava.
Začátek byl v protisměru včerejška, čili nejdřív sjezd zemědělskou krajinou na 1000 m, dále se statovka začala sapat zpět na 1200. Tou dobou byli Jarda s Katkou za námi. My ostatní jsme na vrcholu stoupání dali pivo a čekali na ne. A najednou se telefonicky ozvali, že jsou na křižovatce u toho pavučinovych poli 5 km před námi. Inspirováni mojí včerejší cestou objevili zkratku, kterou ušetřili asi 150 výškových metrů.  Uspořený čas věnovali neúspěšnému hledání cesty na vyhlídku. My jsme zatím sesvisteli za pár minut k nim a společně jsme už našli výstup na vyhlídkový kopec. Nevím proč a jak ta pole vznikla, ale náhorní plošina opravdu je pokryta sítí rýžových poli, jejichž tvar opravdu ze všeho nejvíc připomíná pavučiny. Průměr každé z nich jsou řádově stovky metrů. Nevšední pohled.
Sjizdeli jsme dal rýžovou krajinou podél řeky a já jen s napětím čekal, kdy přijde finální stoupání. Přišlo až v 800 metrech. A současně začalo drobně pršet, taky nic překvapivého. Pěkná silnice stoupala a my s ni. Zároveň se opět měnil lid, tedy hlavně děti kolem silnice . V bohatém kraji se děti smály, mavaly, zdravily. V horách přešly na sekvenci "hajmistr hauarju vatsjornejm fakju" a sem tam přiletěl i kámen.
Nakonec jsme se opět vyskrabali na 1150 m a těšili se na sjezd.  No zkratim to. Dvakrát jsme klesli o 200 metrů abychom se vrátili zpět.  Když už to fakt byla otrava, tak se v mírném deštíku přidal v jedné vesnici můj defekt, k velké radosti fakujicich dětiček. Ale nakonec si to silnice přece jen rozmyslela a dlouhým padákem se spustila do městečka na 200 m, kde byl plánovaný cíl cyklistiky. Sice jsme klesli o 1000 m, ale přesto za celý den nastoupali přes 1500!!!
Smlouvání o dopravě tentokrát vedli Jarda s Kackou a moc se nepovedlo. 60 km za 600k nebylo bůhví co, ale zase jsme se tentokrát vezli v mikrobusu. Sice to nebylo tak zábavné jako na korbě, ale to nám nezabránilo ve vychrupnuti poslední velké petky skvělého araku z Rutengu. Během cesty jsem navzdory připojení, které bylo zoufale jak u nás, našel na netu pěkný klidný rezortik na sever od Labuan Bajo a nechali jsme se tam odvézt. Společná večeře se nekonala, ostatní nějak po té náročné cestě vytuhli ;-) a my tak s Markétou povecereli sami. A nesmím zapomenout večerní koupel v moři.
Ujeto 68 km, nastoupáno 1550 m.

Na návštěvě u hobitů

Snídaně na sedmou a mohlo se vyrazit na výlet nalehko. Nakonec jsem podle internetových zdrojů stvořil návrh tady, který vypadal pouzitelně, kolem 60 km po venkově. Nejdříve přes město a na jeho severním okraji jsme odbočili na vyhlídkový kopec Golo Curu, z něhož byla pěkná vyhlídka na Ruteng i na rýžové terasy na opačné straně. A jako bonus jsme při výjezdu na něj stoupali Křížovou cestou. Na další vyhlídku na terasy jsme museli trošku klesnout po hlavní silnici, ale to byla jen další odbočka. Naše cesta pokračovala po hřebíčku s pěkným výhledem, opět lemováním rýžovými terasami. Byly tu i pěkné domy, takové místní Beverly Hills... Ale i tady byly vroucí dětičky "Hi Mister", kterým už standardně odpovídám "vstaň bystře", když jsou ty Vánoce, a ony jsou s tím spokojeny. Těsně před tím, než cesta opustila hřeben, jsme se potkali s prvním z venkovských mejdanů. Několik desítek mladých, zejména chlapců, se bavilo diskotékou u venkovní docela ohulene aparatury. Takových akcí jsme nakonec potkali několik.
Sjezd byl místy drsný, ale v každém případě krásný. Úzkou asfaltkou jsme většinou strmé klesali mezi rýžovými terasami, vesničkami i bananovymi háji. Až byl strach o brzdy i ráfky. Klesne se zastavilo o 600 m níže, kde byl konečně obchůdek, bohužel bez piva. A hned za mostem přes řeku byla hlavní atrakce, jeskyně,  kde našli kostru člověka floreského (homo floresiensis). Tento nález poněkud změnil představy o našich předcích. Nalezená kostra ženy pojmenované Flori byla kolem 110 cm vysoká a dostala neformální název hobit (zdravím věrného čtenáře blogu ;-). U vstupu jsme se museli utkat se strážcem, který nám jednak prodal vstupenky za 20k (40 Kč), druhak se nám za stejnou částku snažil vnutit průvodcovské služby za stejnou sumu, což jsme odmítli. Jeskyně sama nicmoc, v podstatě větší díra s velkým otevřeným obloukem, s pár krápníky nahoře. Ale v domečku strážce byla i expozice i vykopavkach se slušnou dokumentací i obrazovou, protože texty byly pouze indonésky. To je tady takový nepěkný zvyk. 90% všech turistických informací je pouze v místním jazyce.
Návštěvou jeskyně skončila pohodovejší část dne. Bylo 11 hodin, sluníčko pomalu začínalo šílet a my byli - 600 m pod cílem. A tak jsme začali stoupat. Krajina byla podobná jako při sjezdu, ale teď jsme ji mohli vnímat poněkud pomaleji. Stoupání bylo úplně stejné jako klesání, strmé. No prostě drsné. A tentokrát se obtížně unikalo řvoucím detickam, do kopce byly stejně rychlé jako my... A v jedné visce si na Pavlu vymyslely zlepšovak, stouchaly ji klacikem do... zadní části... Ale to bylo naštěstí na jediném místě...
No vyjeli jsme to. Na 900 metrech zrovna u stánku, kde měli i pivo, přišel tradiční déšť, kterému jsme se mohli jen usmívat z úkrytu spolu se spoustou příjemných domorodců. Zvlášť jedna anglicky mluvící slečna si hodně chtěla povídat, čehož se ujala především Katka. Už jsme dostali i pozvání na oběd domu, ale odradilo nás, že bychom museli zpátky z kopce. Ale byla to příjemná více než hodinka, skončila darovaným šálkem kávy. Ale ještě to zdaleka nebyl konec stoupání, čekaly nás další dvě hodiny. U jedné diskotéky u tradičního domorodé ho kuzeloviteho domu jsme si s Jardou dali na kole několik diskokolecek.
Nakonec jsme to vystoupali. Vynechali jsme ale druhý hlavní bod dne, vodopád. To by bylo 15 km a 300 m navíc a na to už nebyl morál. Pak už bylo jen mírně stoupání ke statovce a dále do Rutengu a na jeho kraji byl konečně čas na oběd, tentokrát to byla polévka s nudlemi bakso.
Po pauze na hotelu jsme pátrali po večeři, po složitém putování po temném městě (pouliční osvětlení tu neexistuje), jsme skončili v pouličním rybím grilu. A navzdory tomu, že byl 100% halal, tak v něm měli i pivo...  Pěkná tečka.
Ujeto 46 cyklm, nastoupáno 1150 m.

Z Bajawy do Rutengu

Úpravy itineráře napsaného od stolu pokračují. Bylo by samozřejmě nesmyslné brát převoz rovnou z Bajawy, když následuje úžasný 35 km sjezd k moři.
Byl opravdu skvělý, vyrazili jsme po osmé za tradičně pěkného počasí, vyslali opět tři kilometriky ke křižovatce a dali se doprava směr Aimere. Sjezd 1200 m na 30 kilometrech je pěkný, zvlášť když je po rovnoměrně vystavené nové silnici. Nejprve jsme se mohli kochat výhledy na sopku Imare, po jejímž úbočí jsme jezdili včera. Spoooousta pěkných výhledu, které ovšem komplikovala sopka průběžně se měnícími obláčky. No, jako kdybych ten sopečný striptýz neznal z Chile... Mezitím jsme projížděli bambusový mi lesy které se v nižších polohách proměnily v palmové a banánové plantáže. Opravdu příjemný sjezd se spoustou focení.
Nakonec jsme přistáli na křižovatce v městečku. Bylo to místo srazu, neboť to bylo první místo, kde měli pivo. Na první svátek vánoční dopoledne ustál život. Na silnici téměř nulový provoz a všechny bambusové obchůdky byly zavřené. Tady už bylo otevřeno a pivko měli. Byli jsme ty jen čtyři s Arnoštem a Pavlou, nicméně jsme neztráceli čas a vydali se hledat transfer. Ještě než jsme něco započali, oslovil nás mladík na motorce pěknou angličtinou, zda něco nepotřebujeme. A tak jsme skončili v sousedním krámku, u něhož parkoval nakladacek optimální velikosti. Vyvolávací cena ovšem byla vysoká (1,5 mil = 3000 Kč), po chvíli vyjednávání jsme se pro pracovali na 0.9 M z naší strany, ovšem nabídka končila na 1M. Vrátili jsme se k našemu obchůdku a zkusili vyhledat řidiče k uplne stejnému nakladacku tam parkujícimu. Vyvolávací cena byla 1 M, dohodli jsme se na 0,75.
Prima, čas na oběd a na pláž. V nedalekém warungu měli skvělé nudle s kari a pečeným kuřetem a potom už byl čas na koupání. Zdejší zátoka je bohužel znehodnocena ústím velké řeky, která přináší spoustu kalu., takže blankytná modř se mění na šedohnedou. Ale zase to povznáší vyhlídka na sopku Imare, která se vypíná přímo nad zálivem. Po odjezdu ve 3 odpo jsme se ještě na sopku dlouho dívali z korby nakladacku.
Cesta na korbě byla podobná té minulé, serpentiny, džungle a vesničky, ale tentokrát jsme dojeli za světla. Zastavili jsme u hotelu Rima, který se nakonec stal naším útočištěm. 

Ujeto: 43 cyklm, nastoupáno 150 m.

Štědrý den v Bajawě s výletem do vesnice

...

Ujeto 38 cyklm. Nastoupáno 940 m.

Podél moře z Ende. Nejede to.

...
Ujeto 38 cyklm, nastoupáno 250 m.

Moni - Kelimutu a zpět, Moni - Ende aneb konečně cyklistika!

Vstavali jsme opravdu brzy, už ve 3 ráno. Při východu slunce jsme chtěli být na kráteru sopky Kelimutu, který v sobě ukrývá 3 ruznobarevna jezera. A  jak řekli, udelali. O pul čtvrté jsme  vyrazeli. Ještě nás užitečně zdržela paní v mikrokiosku, která promptně otevřela a zachránila nás tak od hladoveho výstupu, na snídani jsme včera nějak zapomněli a tak se sušenky hodily.
Vlastní stoupání bylo v naprosté tmě pod čistou oblohou zářící hvězdami. Taková tradiční cyklistická meditace.
...

Ujeto: 24 + 54 cyklm,  stoupání 1050 + 900 m. Dale 4 km pesky.

Denpasar - Maumere - Moni aneb cesta na Flores

Cesty do teplých krajů se vyznačují časným vstáváním. To je prostě tak. Vyrazili jsme v šest na letiště, náš let mel byt kolem deváté. Když jsem cestou kontroloval na netu odlety, zarazilo mne, že se během půl hodiny posunuly odlety do Maumere z odpoledne na ráno, i když šlo o jiná čísla letů... Ty naše tam pro změnu nebyly. Na letišti jsme byli včas, vyzvedli kola z úschovy a první příhodou bylo setkání s Pavlou a Arnoštem na domestic terminálu, kde už byl na obrazovkách psán jediny let do Maumere, tedy ten náš. A při checkinu se záhy ukázalo, že je pro nás všechny. Uf, o jednu starost méně.

Něco malého na snidani, dokoupení sim karet a byl čas nasedat. Nam Air je low cost, takže jsem zadn‎e zázraky nečekal. Vysledek ovšem překonal očekávání. Rohlík a kelímek vody ve 20 let stare kabině, no dobra. Jenže rozteč sedaček byla presne na místní, čili méně než minimální. A k dovrseni všeho na mne vyšlo prostřední sedadlo, do něhož jsem zapadl a zafixoval se koleny nadoraz. To mne ovšem zatlačil dozadu tak, že jsem se nemohl opřít zády a musel zůstat v předklonu. V téhle pozici ovšem menší blok zad přišel rychle, následován blokem krku. To už jsme naštěstí letěli dost vysoko a tak jsem mohl vstát a vypadnout do uličky, kde jsem se začal dávat do kupy. A nakonec mne zachránila Katka, když si se mnou vyměnila místo do uličky. Shrnuto: v mojí soukrome soutěži o nejdiskomfortnejsi aerolinku Nam Air nahradil na prvním místě dosud neotresitelne vládnoucí Ryanair.
Ale nakonec jsem se Maumere dožil a po h‎odince jsme sedli na místní malé letiště. Následoval souboj s místními taxikáři o 100-200 tisic za cestu 90 km do městečka Moni. Zvítězili jsme pouzitim filipinskeho triků - Ma zajistila pronájem autobusove linky, byt minibusek také byl menších rozměrů. Cesta byla určitě méně komfortni , než v Hyundai SUV taxicich, na druhou stranu byla podstatně zábavnější. Mistnaci permanentne migrovali po vnitrku i po střeše vozítka a furt se něco dělo. Jednou jsme někam vezli 4 baliky ryze, podruhé nějaké zahadne krabice, a potřetí jsme museli počkat na vyložení 3 pytlů cementu. Taky jsme museli zastavit na doplnění našich zásob piva. A mezitím jsme se vezli po slušné asfaltce tropickou džunglí i mezi rýžovými políčky od jedné bambusové vesničky ke druhé. Několikrát jsme klesli až k moři, ale nakonec jsme se vyskrabali do 650 m do horského turistického městečka Moni, kde skončila potupná krabicová pouť našich kol a my je mohli konečně osvobodit. Ubytovali jsme se v malém penzionu, kde jsme zabrali většinu pokojů. Ale ještě před rozbalenim jsme si dopřali oběd v miniaturní bambusové hospůdce 50 m odtud. To bylo celkem klíčové pro zbytek večera.
Během sestavování kol (pouze pár drobných problémů) za silné zvědavosti místních nám nabídl majitel speciální 3chodovou večeři místních specialit za 90t/osoba. To je na místní poměry opravdu hodně a tak jsme se po chvilce váhání rozhodli degustovat 1 dvojice = 1 jídlo. Při předchozím obědě jsme zvládli i ochutnávku 3/4 litru domácího araku - krizovkari vědí, že se jedná o ryzovou pálenku. Hm..., do rumu to má daleko. V osm jsme začali pátrat po objednané hospůdce, již jsme dali i zálohu. Bambusovou terasu jsme našli mezi spoustou podobných až po 20 minutách hledání stranou od silnice. Popis zážitků zkratim : nechutnalo nám. Bylo to zatím nejhorší jídlo tady.  Bud jsme něco nepochopili, ale spíše jsme spadli do turistické pasti.

Jeden den na Bali

Kohouti dávali o sobe znát, bylo klasické krásné tropicke ráno. Ostré ranní slunce ještě nestíhá prohřat vzduch nad 30 a svěží vzduch s vysokou vlhkostí lze doslova pít. Byl čas někam vyrazit.

Ovšem nejprve jsem se porozhledl po bydlení. Tedy už jsem bydlel leckde, ale v hinduistickem chrámu ještě ne. Alespoň tak vypadalo naše bydlení, které se skládalo ‎z několika menších zdenych domečků na bydlení, které doplňovalo několik malých svatyni včetně oltaru a soch, samozřejmě po hinduisticku pěkně oblečených.

Markéta skončila svoji nocovku nad počítačem, ale díky rozhozenemu času a spánku v letadle byla taky fit. Hůře na tom byli Jarda s Kackou. Zadrimli kolem čtvrté a teď v šest byli k neprobuzeni. Ani potom když konečné vstali. Já jsem mezitím udělal menší průzkum okolí a kromě spousty prozatím zavrenych obchodu objevil i malé tržiště. A tam měli grilovane kuřecí spejlicky v oříškové omáčce. Nebylo to moc velké, ale jako první snídaně to postacilo.

Kolem sedmé jsme se konečné všichni čtyři vykopali na hlavní cestu, kde se mezitím do ridkeho provozu motorek přidalo podstatně více aut. Našli jsme odbočku do Ubudu, záhy zjistili, že pojem veřejná hromada doprava tu neexistuje‎. Po chvilce stopování bez úspěchu jsme odhalili, že většina taxi není označena, a tak jsme se nakonec jednoho takového zmocnili. No, kdo se koho zmocnil, je otázka, cena 150t za 10 km oproti nočnímu taxi nebylo žádné terno. 

Ubud patří mezi oblíbená místa na ostrove. Když už na pláži není co dělat, turistům přijde vhod výlet do vnitrozemskeho pěkného městečka. ‎Kdysi kralovske město se dodnes chlubí královským palácem, malou "zahradni" památkou přímo v centru i posvátným Opicim lesem na okraji. Na jiném okraji města jsou prý i pěkně ryzove terasy, ale na ty nakonec nedošlo. Taxikář nás vypustil přímo v centru. Bylo po osme, čas na normální snídani. Hlavni ulice se pomalu probírala, ale moc podniku otevrenych nebylo. Jarda s Kackou si vybrali francouzskou kavárnu, my nakonec objevili podnik s místní snídani, kde měli skvělé mio goreng, čaj a spoustu ovoce.

Po královském paláci jsme se vydali do Opiciho lesa. Asi dvoukilometrova ulice je od paláce prirozene lemovaba spoustou turistických zařízení. Od luxusních penzionu, které prý si oblíbili i nějací hollywoodsti herci, přes restaurant a kavárny až po obchůdky se suvenyry a minimarkety. Docela s úlevou jsme zaplatili vstupne do areálu a rázem jsme se ocitli v jiném světe. Obrovske stromy se splyvajicimi vzdušnými kořeny a lianami ukryvaly několik hinduistickych chrámů. Sepětí s přírodou připomínaly sochy nejrůznějších skutečných i mystických zvířat. Od draku, na jejichž hrbete seděly opice, přes "draky" (komodske varany), na než se tolik těšíme, až po třeba psy a prasátka. Nebyly tu ale jen sochy. Prales hostil i velká hejna menších opic makaku, kteří byli doslova všude. V korunách obřích stromů, ve větvích, na sochach i na asfaltovanych cestách. Prostě všude. A byly poměrně drze... no jako opice. zvlášť mláďata se chtěly docela druzit, což docela nelibe nesly jejich mámy. Byly to příjemné dvě hodiny.

Stejnou cestou jsme se vrátili zpět do centra a u oběda se sešli s našimi místními pecovateli Agátou a Honzou, kteří nás vzali do své zdejší oblibene. Po skvělém "mistickovem" obede se začal projevovat jet lag, usoudili jsme tedy, že je čas se vratit. A taky se rozprselo, aby se nějak připomnělo, že je období dešťů. 

V domečku jsme zalehli a dali siestu, která se nakonec protáhla od tři do šesti a už byl čas se chystat na večeři. Agi s Honzou nás vzali do své další oblibene hospůdky, jejíž specialitou byl sambal, čili ostre. Markéta finisovala s prací, takže vynechala, snad už naposled, společný program. Večer práci dokončila, počítač tu na nás počká do návratu a bude už pokoj. Až na moji sušenou kachenku se večeře povedla a ve zpáteční dešti jsem úspěšné otestoval novou místní pláštěnku. A zítra se pohneme dal. Vypadá to, že časový rozdíl mezi lety nebude takový, poletíme taky ráno, a takse s Pavlou a Arnoštem sejdem už v Denpasaru.

Přílet

Úvodní přesuny snáším čím dál hůř. Takže jsem se ani na 11 hodinový přelet z Frankfurtu do Kuala Lumpur netěšil. A to byl ještě vylepšen úvodní hodkou z Prahy a následným dvouhodinovým doletem do Jakarty, k němuž se ještě přidalo poslední 1,5 hodiny s indonéskou Garudou do Denpasaru na Bali. Nakonec to nebyla taková  hrůza. Lufthansa má sice stále sedačky nadoraz, ale aspoň už není lakomá a tak jsme s Markétou strávili většinu cesty plovouce v ginu s tonikem anebo  spánkem. Ostatní přelety byly bez problémů a tak jsme po 24 hodinách cesty přistáli i s našimi koly na krásném letišti na Bali. Tedy prozatím my 4,tedy s Jardou a Katkou. Přesně v době našeho příletu totiž nasedli v Praze na stejnou cestu Pavla s Arnoštem, paní Lufthansa odmítla současnou přepravu více než 5 kol...
Ale to není konec příjezdu, Bali je nás cíl, nikoli start. Čeká nás ještě jeden přelet do Maumere na ostrově Flores. Původně měl skoro navazovat po pár nočních hodinách na letišti, ale nakonec byl náš let před pár týdny zrušen (tedy pro nás 4) A tak do Maumere dorazí A&P paradoxně o 5 hodin dříve. Teprve tam bude výprava kompletní.
Před námi je tedy 36 hodin na Bali. Už předem bylo domluveno ubytování u Katčiny kamarádky Agi, která tu žije a studuje. Ale nejdřív jsme se k ní museli dostat. Po příletu bylo nutno  vypátrat úschovu pro naše zabalená kola, s čímž nám ochotně pomohl nás budoucí taxikář. Potom ochutnat něco místního pivka pro spláchnutí vynikajícího, leč ostřejšího jídla od Garudy a mohlo se vyjet. 30 km cesty jsme dle návodu Agi usmlouvali na 250 000 rupií, což je asi 500 Kč (nebo 10 plechovek piva), z čehož taxikář nebyl příliš nadšen. Agi nás čekala na ulici a tak jsme před čtvrtou ranní byli "doma". Vyfasovali jsme malý čtyřlůžkový pokojík, zprovoznili zakoupené simkarty (jsem připojen, tedy jsem!), absolvovali sprchu. Jarda s Katkou spí, Jarda  tedy přitom chrape tak, že já nemám šanci usnout a Markéta je na dvorecku a na stolku vedle domácího oltáře dodelava ještě jednu práci. Tvořila se s tím i v letadle, snad už s tím dnes skončí.
Kokrhaji kohouti, vyšlo slunce. Pokračování večer, teď je šest.