Den vypadal velmi nadějně. Sjezd o téměř 1000 výškových metrů, pohoda, a pak už motorizovaný dojezd. Nejprve jsme po snídani hledali na okraji města domorodou ves Ruteng Po'o, ale bez úspěchu. Nakonec se to podařilo Jardovi a Katce, kteří vyrazili chvíli po nás. Ale prý to byly jen dva kuželovite domečky, nic moc. Jo ještě ke včerejšku, na té poledni pauze jsme sehnali bezkonkurenčně nejlepší arak, lahodné chuti a bez "ocasu". Koupili jsme ho tři petky. Jednu Jarda vylil cestou, druhá padla večer a ráno potvrdilo její kvalitu, tzn čistá hlava.
Začátek byl v protisměru včerejška, čili nejdřív sjezd zemědělskou krajinou na 1000 m, dále se statovka začala sapat zpět na 1200. Tou dobou byli Jarda s Katkou za námi. My ostatní jsme na vrcholu stoupání dali pivo a čekali na ne. A najednou se telefonicky ozvali, že jsou na křižovatce u toho pavučinovych poli 5 km před námi. Inspirováni mojí včerejší cestou objevili zkratku, kterou ušetřili asi 150 výškových metrů. Uspořený čas věnovali neúspěšnému hledání cesty na vyhlídku. My jsme zatím sesvisteli za pár minut k nim a společně jsme už našli výstup na vyhlídkový kopec. Nevím proč a jak ta pole vznikla, ale náhorní plošina opravdu je pokryta sítí rýžových poli, jejichž tvar opravdu ze všeho nejvíc připomíná pavučiny. Průměr každé z nich jsou řádově stovky metrů. Nevšední pohled.
Sjizdeli jsme dal rýžovou krajinou podél řeky a já jen s napětím čekal, kdy přijde finální stoupání. Přišlo až v 800 metrech. A současně začalo drobně pršet, taky nic překvapivého. Pěkná silnice stoupala a my s ni. Zároveň se opět měnil lid, tedy hlavně děti kolem silnice . V bohatém kraji se děti smály, mavaly, zdravily. V horách přešly na sekvenci "hajmistr hauarju vatsjornejm fakju" a sem tam přiletěl i kámen.
Nakonec jsme se opět vyskrabali na 1150 m a těšili se na sjezd. No zkratim to. Dvakrát jsme klesli o 200 metrů abychom se vrátili zpět. Když už to fakt byla otrava, tak se v mírném deštíku přidal v jedné vesnici můj defekt, k velké radosti fakujicich dětiček. Ale nakonec si to silnice přece jen rozmyslela a dlouhým padákem se spustila do městečka na 200 m, kde byl plánovaný cíl cyklistiky. Sice jsme klesli o 1000 m, ale přesto za celý den nastoupali přes 1500!!!
Smlouvání o dopravě tentokrát vedli Jarda s Kackou a moc se nepovedlo. 60 km za 600k nebylo bůhví co, ale zase jsme se tentokrát vezli v mikrobusu. Sice to nebylo tak zábavné jako na korbě, ale to nám nezabránilo ve vychrupnuti poslední velké petky skvělého araku z Rutengu. Během cesty jsem navzdory připojení, které bylo zoufale jak u nás, našel na netu pěkný klidný rezortik na sever od Labuan Bajo a nechali jsme se tam odvézt. Společná večeře se nekonala, ostatní nějak po té náročné cestě vytuhli ;-) a my tak s Markétou povecereli sami. A nesmím zapomenout večerní koupel v moři.
Ujeto 68 km, nastoupáno 1550 m.
Začátek byl v protisměru včerejška, čili nejdřív sjezd zemědělskou krajinou na 1000 m, dále se statovka začala sapat zpět na 1200. Tou dobou byli Jarda s Katkou za námi. My ostatní jsme na vrcholu stoupání dali pivo a čekali na ne. A najednou se telefonicky ozvali, že jsou na křižovatce u toho pavučinovych poli 5 km před námi. Inspirováni mojí včerejší cestou objevili zkratku, kterou ušetřili asi 150 výškových metrů. Uspořený čas věnovali neúspěšnému hledání cesty na vyhlídku. My jsme zatím sesvisteli za pár minut k nim a společně jsme už našli výstup na vyhlídkový kopec. Nevím proč a jak ta pole vznikla, ale náhorní plošina opravdu je pokryta sítí rýžových poli, jejichž tvar opravdu ze všeho nejvíc připomíná pavučiny. Průměr každé z nich jsou řádově stovky metrů. Nevšední pohled.
Sjizdeli jsme dal rýžovou krajinou podél řeky a já jen s napětím čekal, kdy přijde finální stoupání. Přišlo až v 800 metrech. A současně začalo drobně pršet, taky nic překvapivého. Pěkná silnice stoupala a my s ni. Zároveň se opět měnil lid, tedy hlavně děti kolem silnice . V bohatém kraji se děti smály, mavaly, zdravily. V horách přešly na sekvenci "hajmistr hauarju vatsjornejm fakju" a sem tam přiletěl i kámen.
Nakonec jsme se opět vyskrabali na 1150 m a těšili se na sjezd. No zkratim to. Dvakrát jsme klesli o 200 metrů abychom se vrátili zpět. Když už to fakt byla otrava, tak se v mírném deštíku přidal v jedné vesnici můj defekt, k velké radosti fakujicich dětiček. Ale nakonec si to silnice přece jen rozmyslela a dlouhým padákem se spustila do městečka na 200 m, kde byl plánovaný cíl cyklistiky. Sice jsme klesli o 1000 m, ale přesto za celý den nastoupali přes 1500!!!
Smlouvání o dopravě tentokrát vedli Jarda s Kackou a moc se nepovedlo. 60 km za 600k nebylo bůhví co, ale zase jsme se tentokrát vezli v mikrobusu. Sice to nebylo tak zábavné jako na korbě, ale to nám nezabránilo ve vychrupnuti poslední velké petky skvělého araku z Rutengu. Během cesty jsem navzdory připojení, které bylo zoufale jak u nás, našel na netu pěkný klidný rezortik na sever od Labuan Bajo a nechali jsme se tam odvézt. Společná večeře se nekonala, ostatní nějak po té náročné cestě vytuhli ;-) a my tak s Markétou povecereli sami. A nesmím zapomenout večerní koupel v moři.
Ujeto 68 km, nastoupáno 1550 m.
Žádné komentáře:
Okomentovat