Denpasar - Maumere - Moni aneb cesta na Flores

Cesty do teplých krajů se vyznačují časným vstáváním. To je prostě tak. Vyrazili jsme v šest na letiště, náš let mel byt kolem deváté. Když jsem cestou kontroloval na netu odlety, zarazilo mne, že se během půl hodiny posunuly odlety do Maumere z odpoledne na ráno, i když šlo o jiná čísla letů... Ty naše tam pro změnu nebyly. Na letišti jsme byli včas, vyzvedli kola z úschovy a první příhodou bylo setkání s Pavlou a Arnoštem na domestic terminálu, kde už byl na obrazovkách psán jediny let do Maumere, tedy ten náš. A při checkinu se záhy ukázalo, že je pro nás všechny. Uf, o jednu starost méně.

Něco malého na snidani, dokoupení sim karet a byl čas nasedat. Nam Air je low cost, takže jsem zadn‎e zázraky nečekal. Vysledek ovšem překonal očekávání. Rohlík a kelímek vody ve 20 let stare kabině, no dobra. Jenže rozteč sedaček byla presne na místní, čili méně než minimální. A k dovrseni všeho na mne vyšlo prostřední sedadlo, do něhož jsem zapadl a zafixoval se koleny nadoraz. To mne ovšem zatlačil dozadu tak, že jsem se nemohl opřít zády a musel zůstat v předklonu. V téhle pozici ovšem menší blok zad přišel rychle, následován blokem krku. To už jsme naštěstí letěli dost vysoko a tak jsem mohl vstát a vypadnout do uličky, kde jsem se začal dávat do kupy. A nakonec mne zachránila Katka, když si se mnou vyměnila místo do uličky. Shrnuto: v mojí soukrome soutěži o nejdiskomfortnejsi aerolinku Nam Air nahradil na prvním místě dosud neotresitelne vládnoucí Ryanair.
Ale nakonec jsem se Maumere dožil a po h‎odince jsme sedli na místní malé letiště. Následoval souboj s místními taxikáři o 100-200 tisic za cestu 90 km do městečka Moni. Zvítězili jsme pouzitim filipinskeho triků - Ma zajistila pronájem autobusove linky, byt minibusek také byl menších rozměrů. Cesta byla určitě méně komfortni , než v Hyundai SUV taxicich, na druhou stranu byla podstatně zábavnější. Mistnaci permanentne migrovali po vnitrku i po střeše vozítka a furt se něco dělo. Jednou jsme někam vezli 4 baliky ryze, podruhé nějaké zahadne krabice, a potřetí jsme museli počkat na vyložení 3 pytlů cementu. Taky jsme museli zastavit na doplnění našich zásob piva. A mezitím jsme se vezli po slušné asfaltce tropickou džunglí i mezi rýžovými políčky od jedné bambusové vesničky ke druhé. Několikrát jsme klesli až k moři, ale nakonec jsme se vyskrabali do 650 m do horského turistického městečka Moni, kde skončila potupná krabicová pouť našich kol a my je mohli konečně osvobodit. Ubytovali jsme se v malém penzionu, kde jsme zabrali většinu pokojů. Ale ještě před rozbalenim jsme si dopřali oběd v miniaturní bambusové hospůdce 50 m odtud. To bylo celkem klíčové pro zbytek večera.
Během sestavování kol (pouze pár drobných problémů) za silné zvědavosti místních nám nabídl majitel speciální 3chodovou večeři místních specialit za 90t/osoba. To je na místní poměry opravdu hodně a tak jsme se po chvilce váhání rozhodli degustovat 1 dvojice = 1 jídlo. Při předchozím obědě jsme zvládli i ochutnávku 3/4 litru domácího araku - krizovkari vědí, že se jedná o ryzovou pálenku. Hm..., do rumu to má daleko. V osm jsme začali pátrat po objednané hospůdce, již jsme dali i zálohu. Bambusovou terasu jsme našli mezi spoustou podobných až po 20 minutách hledání stranou od silnice. Popis zážitků zkratim : nechutnalo nám. Bylo to zatím nejhorší jídlo tady.  Bud jsme něco nepochopili, ale spíše jsme spadli do turistické pasti.