| Kohouti dávali o sobe znát, bylo klasické krásné tropicke ráno. Ostré ranní slunce ještě nestíhá prohřat vzduch nad 30 a svěží vzduch s vysokou vlhkostí lze doslova pít. Byl čas někam vyrazit. |
Ovšem nejprve jsem se porozhledl po bydlení. Tedy už jsem bydlel leckde, ale v hinduistickem chrámu ještě ne. Alespoň tak vypadalo naše bydlení, které se skládalo z několika menších zdenych domečků na bydlení, které doplňovalo několik malých svatyni včetně oltaru a soch, samozřejmě po hinduisticku pěkně oblečených.
Markéta skončila svoji nocovku nad počítačem, ale díky rozhozenemu času a spánku v letadle byla taky fit. Hůře na tom byli Jarda s Kackou. Zadrimli kolem čtvrté a teď v šest byli k neprobuzeni. Ani potom když konečné vstali. Já jsem mezitím udělal menší průzkum okolí a kromě spousty prozatím zavrenych obchodu objevil i malé tržiště. A tam měli grilovane kuřecí spejlicky v oříškové omáčce. Nebylo to moc velké, ale jako první snídaně to postacilo.
Kolem sedmé jsme se konečné všichni čtyři vykopali na hlavní cestu, kde se mezitím do ridkeho provozu motorek přidalo podstatně více aut. Našli jsme odbočku do Ubudu, záhy zjistili, že pojem veřejná hromada doprava tu neexistuje. Po chvilce stopování bez úspěchu jsme odhalili, že většina taxi není označena, a tak jsme se nakonec jednoho takového zmocnili. No, kdo se koho zmocnil, je otázka, cena 150t za 10 km oproti nočnímu taxi nebylo žádné terno.
Ubud patří mezi oblíbená místa na ostrove. Když už na pláži není co dělat, turistům přijde vhod výlet do vnitrozemskeho pěkného městečka. Kdysi kralovske město se dodnes chlubí královským palácem, malou "zahradni" památkou přímo v centru i posvátným Opicim lesem na okraji. Na jiném okraji města jsou prý i pěkně ryzove terasy, ale na ty nakonec nedošlo. Taxikář nás vypustil přímo v centru. Bylo po osme, čas na normální snídani. Hlavni ulice se pomalu probírala, ale moc podniku otevrenych nebylo. Jarda s Kackou si vybrali francouzskou kavárnu, my nakonec objevili podnik s místní snídani, kde měli skvělé mio goreng, čaj a spoustu ovoce.
Po královském paláci jsme se vydali do Opiciho lesa. Asi dvoukilometrova ulice je od paláce prirozene lemovaba spoustou turistických zařízení. Od luxusních penzionu, které prý si oblíbili i nějací hollywoodsti herci, přes restaurant a kavárny až po obchůdky se suvenyry a minimarkety. Docela s úlevou jsme zaplatili vstupne do areálu a rázem jsme se ocitli v jiném světe. Obrovske stromy se splyvajicimi vzdušnými kořeny a lianami ukryvaly několik hinduistickych chrámů. Sepětí s přírodou připomínaly sochy nejrůznějších skutečných i mystických zvířat. Od draku, na jejichž hrbete seděly opice, přes "draky" (komodske varany), na než se tolik těšíme, až po třeba psy a prasátka. Nebyly tu ale jen sochy. Prales hostil i velká hejna menších opic makaku, kteří byli doslova všude. V korunách obřích stromů, ve větvích, na sochach i na asfaltovanych cestách. Prostě všude. A byly poměrně drze... no jako opice. zvlášť mláďata se chtěly docela druzit, což docela nelibe nesly jejich mámy. Byly to příjemné dvě hodiny.
Stejnou cestou jsme se vrátili zpět do centra a u oběda se sešli s našimi místními pecovateli Agátou a Honzou, kteří nás vzali do své zdejší oblibene. Po skvělém "mistickovem" obede se začal projevovat jet lag, usoudili jsme tedy, že je čas se vratit. A taky se rozprselo, aby se nějak připomnělo, že je období dešťů.
V domečku jsme zalehli a dali siestu, která se nakonec protáhla od tři do šesti a už byl čas se chystat na večeři. Agi s Honzou nás vzali do své další oblibene hospůdky, jejíž specialitou byl sambal, čili ostre. Markéta finisovala s prací, takže vynechala, snad už naposled, společný program. Večer práci dokončila, počítač tu na nás počká do návratu a bude už pokoj. Až na moji sušenou kachenku se večeře povedla a ve zpáteční dešti jsem úspěšné otestoval novou místní pláštěnku. A zítra se pohneme dal. Vypadá to, že časový rozdíl mezi lety nebude takový, poletíme taky ráno, a takse s Pavlou a Arnoštem sejdem už v Denpasaru.
Žádné komentáře:
Okomentovat