Na návštěvě u hobitů

Snídaně na sedmou a mohlo se vyrazit na výlet nalehko. Nakonec jsem podle internetových zdrojů stvořil návrh tady, který vypadal pouzitelně, kolem 60 km po venkově. Nejdříve přes město a na jeho severním okraji jsme odbočili na vyhlídkový kopec Golo Curu, z něhož byla pěkná vyhlídka na Ruteng i na rýžové terasy na opačné straně. A jako bonus jsme při výjezdu na něj stoupali Křížovou cestou. Na další vyhlídku na terasy jsme museli trošku klesnout po hlavní silnici, ale to byla jen další odbočka. Naše cesta pokračovala po hřebíčku s pěkným výhledem, opět lemováním rýžovými terasami. Byly tu i pěkné domy, takové místní Beverly Hills... Ale i tady byly vroucí dětičky "Hi Mister", kterým už standardně odpovídám "vstaň bystře", když jsou ty Vánoce, a ony jsou s tím spokojeny. Těsně před tím, než cesta opustila hřeben, jsme se potkali s prvním z venkovských mejdanů. Několik desítek mladých, zejména chlapců, se bavilo diskotékou u venkovní docela ohulene aparatury. Takových akcí jsme nakonec potkali několik.
Sjezd byl místy drsný, ale v každém případě krásný. Úzkou asfaltkou jsme většinou strmé klesali mezi rýžovými terasami, vesničkami i bananovymi háji. Až byl strach o brzdy i ráfky. Klesne se zastavilo o 600 m níže, kde byl konečně obchůdek, bohužel bez piva. A hned za mostem přes řeku byla hlavní atrakce, jeskyně,  kde našli kostru člověka floreského (homo floresiensis). Tento nález poněkud změnil představy o našich předcích. Nalezená kostra ženy pojmenované Flori byla kolem 110 cm vysoká a dostala neformální název hobit (zdravím věrného čtenáře blogu ;-). U vstupu jsme se museli utkat se strážcem, který nám jednak prodal vstupenky za 20k (40 Kč), druhak se nám za stejnou částku snažil vnutit průvodcovské služby za stejnou sumu, což jsme odmítli. Jeskyně sama nicmoc, v podstatě větší díra s velkým otevřeným obloukem, s pár krápníky nahoře. Ale v domečku strážce byla i expozice i vykopavkach se slušnou dokumentací i obrazovou, protože texty byly pouze indonésky. To je tady takový nepěkný zvyk. 90% všech turistických informací je pouze v místním jazyce.
Návštěvou jeskyně skončila pohodovejší část dne. Bylo 11 hodin, sluníčko pomalu začínalo šílet a my byli - 600 m pod cílem. A tak jsme začali stoupat. Krajina byla podobná jako při sjezdu, ale teď jsme ji mohli vnímat poněkud pomaleji. Stoupání bylo úplně stejné jako klesání, strmé. No prostě drsné. A tentokrát se obtížně unikalo řvoucím detickam, do kopce byly stejně rychlé jako my... A v jedné visce si na Pavlu vymyslely zlepšovak, stouchaly ji klacikem do... zadní části... Ale to bylo naštěstí na jediném místě...
No vyjeli jsme to. Na 900 metrech zrovna u stánku, kde měli i pivo, přišel tradiční déšť, kterému jsme se mohli jen usmívat z úkrytu spolu se spoustou příjemných domorodců. Zvlášť jedna anglicky mluvící slečna si hodně chtěla povídat, čehož se ujala především Katka. Už jsme dostali i pozvání na oběd domu, ale odradilo nás, že bychom museli zpátky z kopce. Ale byla to příjemná více než hodinka, skončila darovaným šálkem kávy. Ale ještě to zdaleka nebyl konec stoupání, čekaly nás další dvě hodiny. U jedné diskotéky u tradičního domorodé ho kuzeloviteho domu jsme si s Jardou dali na kole několik diskokolecek.
Nakonec jsme to vystoupali. Vynechali jsme ale druhý hlavní bod dne, vodopád. To by bylo 15 km a 300 m navíc a na to už nebyl morál. Pak už bylo jen mírně stoupání ke statovce a dále do Rutengu a na jeho kraji byl konečně čas na oběd, tentokrát to byla polévka s nudlemi bakso.
Po pauze na hotelu jsme pátrali po večeři, po složitém putování po temném městě (pouliční osvětlení tu neexistuje), jsme skončili v pouličním rybím grilu. A navzdory tomu, že byl 100% halal, tak v něm měli i pivo...  Pěkná tečka.
Ujeto 46 cyklm, nastoupáno 1150 m.